Achaltekinský kůň

Původ: Turkmenistán

KVH: 145-155 cm

Barva: hnědák, plavák, palomino

Achaltekinský kůň

Historie: Jedná se o velmi staré vytrvalé pouštní plemeno, vyšlechtěné turkmenskými kmeny přibližně před 2500 lety. Plemeno vzniklo křížením starých asijských koní a je možné, že je ještě starší než arabský plnokrevník. Achaltekinci byli využíváni nejen jako váleční koně, ale i jako jezdečtí koně slavných vládců. I Bukefalos, kůň Alexandra Velikého, byl nejspíš z jisté části achaltekinec. V dnešní době je achaltekinský kůň rozšířen po celém světě, největšími středisky chovu achaltekinců jsem hřebčíny Lugovsk v Kazachstánu, Tersk na severním Kavkaze nebo Komsomolská farma v Ašchabádu.

Achaltekinský kůň

Exteriér: Achaltekinský kůň nese znaky, které v dnešním jezdectví již nejsou žádoucí. Výrazným znakem je nasazení jemné hlavy na dlouhý krk, který je nasazen kolmo nad plecemi. Tento úhel napojení krku způsobuje, že achaltekinský kůň nosí hlavu velmi vysoko, úroveň huby je výše nežli kohoutek, proto jsou achalové hůře ovladatelní. Plece jsou strmé, koníci mají úzká prsa, což je příčinou sevřeného postoje předních končetin. Sklon lopatek umožňuje velmi pohodlný chod, při kterém jezdec necítí žádné nárazy. Achalové mají velmi dlouhý hřbet a plochý hrudní koš. Srst je jemná, achal může být zbarvením hnědák, ryzák či plavák, vždy s kovovým leskem. Žíně jsou jemné, tudíž i ocas a hříva jsou poměrně řídké.

Achaltekinský kůň

Charakteristika: Achaltekinci přirozeně nosí hlavu nad otěží, což snižuje jejich ovladatelnost. Tito koně jsou také velmi tvrdohlaví a výbušní, ale také velmi samostatní a oddaní svému pánovi. Typický je i chod, při kterém jde kůň tak plynule, že na něm nepociťujete žádné otřesy. Achal je znám svou vytrvalostí a odolností. Je schopen snášet extrémní pouštní podmínky při minimální spotřebě vody. Využívá se především k vytrvalostním dostihům, ale můžeme jej vidět i na drezurách nebo parkurech.

Zajímavosti: V roce 1935 se uskutečnila dálková jízda z Ašchabadu do Moskvy za 84 dní, což je celkem 4152 km. Tento rekord zatím nebyl překonán. V roce 1960 na olympijských hrách v Římě vyhrál drezurní soutěž jezdec Filatof na achaltekiském hřebci Absentu, což dokazuje drezurní předpoklady tohoto plemena. Světový rekord ve skoku do dálky drží také achaltekinec, kůň Perepel. Skočil 8,78 metrů.

Fotografie v tomto článku jsou použity s písemným souhlasem autora.

Původ: Španělsko

KVH: 154 cm

Barva: Různé druhy běloušů, hnědák, vzácně vraník

Historie: Jedná se o velmi staré plemeno, jehož kořeny nejsou úplně jasné. Pravděpodobně se vyvinul z poníka Sorraia, který žije dodnes v Portugalsku. Na Pyrenejský poloostrov museli být koně dováženi již během starověku – díky Kartagincům, Řekům a Římanům. Další import koní probíhal během doby, kdy Pyrenejský poloostrov byl ovládán muslimy. Andaluský kůň se nejspíš vyvinul křížením původních poníků Sorraia s koňmi berberskými, přivezenými z Afriky a koňmi arabskými. V roce 1492 byl poražen poslední muslimský stát Grenada a díky zámořským objevům začal zlatý věk Španělska. Díky širokému vlivu Španělů se Andalusan rozšířil po celé Evropě i na oba americké kontinenty. Díky tomu měl vliv na vyšlechtění mnoha dalších plemen. Nemalý vliv měl andalusan na kladrubského koně. Mezi další Andalusanem ovlivněná plemena patří frederiksborský kůň, fríský kůň (který nadále ovlivnil oldenburského koně), connemara, lipicán a například holštýn.

Exteriér: Andalusan má krásnou, ušlechtilou hlavu s širokým čelem a mírnými očima. Typický je dlouhý, silný, elegantní krk, který přechází v dlouhé plece a výrazný kohoutek. Dalším znakem je krátký hřbet, široký hrudník a vyklenutá žebra. Má širokou, kulatou záď s nízko nasazeným ocasem. Nohy jsou v poměru k tělu akorát dlouhé a silné. U Andalusana nepřehlédnete dlouhou, hustou a často vlnitou hřívu a hustý ocas.

Charakteristika: Andaluský kůň bývá temperamentní a odvážný. Díky jeho vznešeným chodům, elegantnímu vystupování a dobré stavbě těla je vhodný i pro vysokou drezuru. Jsou inteligentní a dokáží si s lidmi vytvořit přátelský vztah. Je atletický, i přes to, že není rychlý.

Využití: Typickým využitím je vysoká jezdecká škola, hodí se taktéž pro vysokou drezuru. Dále Andalusana můžeme vidět v disciplínách typických pro Španělsko, jako je doma vaquera nebo doma classica, oblíbeným je i pro corridu (býčí zápasy). Často jej můžeme vidět i v disciplíně working equitation. Kromě toho je využíván také v zápřahu a na práci s dobytkem. Ve středověku byl velice oblíbený u evropských panovníků, proto jej dnes můžeme vidět i v historických filmech.

Fotografie v tomto článku jsou použity s písemným souhlasem autora.

Původ: Severní Amerika (vyšlechtěn ale z koní dovezených ze Španělska)

KVH: 147 – 157 cm

Barva: Strakatý – leopard, snowflake, blanket, marbleized, frost

Historie: Skvrnití koně byli zobrazováni již od pravěku, jak dokazují nástěnné malby v jeskyních Lascaux a Pech-Merle ve Francii. Není však jisté, zda takoví koně doopravdy v této době existovali, nebo si je lidé pouze představovali. Skvrnití koně se ale začali chovat v 16. století v Severní Americe. První indiánský kmen, který začal s chovem koní, byl kmen Nez Perce. Tito koně byli však původem ze Španělska a do zámoří se dostali se španělskými konkvistadory a většina měla genetický předpoklad ke skvrnitosti. Označení appaloosa vzniklo až v 19. století. Kmen Nez Perce žil v oblasti kolem řeky Palouse, proto se těmto koním říkalo „a Palouse Horse“, z čehož se brzy stalo „appalousey“ a z toho dnešní název „appaloosa“. V roce 1876 byli indiáni poraženi americkou armádou a počet appaloos prudce začal klesat. Ve dvacátých letech dvacátého století se začalo se záchranou tohoto plemene a v roce 1938 vznikla organizace Appaloosa Horse Club, která toto plemeno zachránila. V dnešní době je appaloosa velmi oblíbeným plemenem především v Severní Americe.

Exteriér: Zvláštností appaloosy je skvrnitá kůže, která je nejvíce patrná v oblasti kolem očí, huby a na genitáliích. Oči mají výrazné bělmo. Charakteristická je krátká, velmi řídká hříva. Krk je přiměřeně dlouhý, hezky klenutý. Appaloosa má výrazný kohoutek a šikmé plece, díky nimž má dlouhý a pružný krok. Nohy jsou silné, kopyta velmi kvalitní, charakteristicky svisle pruhovaná. Americké appaloosy mívají často přehnaně osvalenou záď, což je způsobeno křížením s quarterem. U evropských appaloos se to nevyskytuje.

Druhy zbarvení: Appaloosa má pět povolených barevných variant. První z nich je leopard, kterému se dříve říkalo tygr a dnes se mu také říká hermelín. Jedná se o bílého koně s vejčitými tmavými skvrnami po celém těle. Další variantou je snowflake (česky sněhová vločka). Tento kůň je tmavý, ale s bílými tečkami, které jsou nejčastěji na zádi. Další typ je blanket (česky deka) - tmavý kůň s bílou zádí nebo se světlými skvrnami. Dále marbleized (česky mramorovaný) má po celém těle skvrny různých barev. A posledním typem je frost (česky jinovatka). Tento kůň má v tmavé srsti drobné světlé skvrny po celém těle.

Charakteristika: Appaloosy jsou velmi praktické, otužilé, odolné a vytrvalé. Díky své spolehlivosti a ochotě jsou velmi mnohostranné. Obvykle se dožívají vysokého věku.

Využití: Nejčastěji je appaloosa využívána jako pracovní kůň pro práci s dobytkem. Čím dál oblíbenější je na rekreaci. Díky svému zbarvení je často účastníkem mnoha přehlídek a show. Oblíbená je u westernových jezdců, ale může být viděna i na skokových soutěžích. Dříve se používala ve válkách a k lovu.

Zajímavost: Z appaloosy vyšlo další plemeno, nazývá se walkaloosa. Jedná se o mimochodníka s appaloosa zbarvením. Pro zapsání do registru musí splňovat: být potomkem registrovaného hřebce a registrované klisny walkaloosa, mít appaloosa zbarvení a ovládat mimochod. Dohled nad tímto plemenem zajišťuje Walkaloosa Horse Association, která byla založena v roce 1983.

Fotografie v tomto článku jsou použity s písemným souhlasem autora.

Původ: Anglie

KVH: 162 – 164 cm

Barva: Tmavý hnědák, světlý hnědák, ryzák, vraník, bělouš

Historie: Na britských ostrovech se koně chovali už od dob Keltů. V patnáctém století, po válce růží, však nastal v Anglii kritický nedostatek koní, a tak tehdy vládnoucí Jindřich VII. zakázal jejich vývoz. Jeho syn Jindřich VIII. začal podporovat jejich dovoz, a to především ze Španělska. Zároveň nařídil šlechtě, aby vlastnila určitý počet koní, dle hodnosti. Založil hřebčín v Elthamu, kde choval nejen těžké a pomalé rytířské koně, ale i koně poštovní a lovecké (tzv. running horses).

Jindřichova dcera Alžběta I. založila hřebčín v Tutbury. Na začátku 17. století byl rychlý a ovladatelný kůň prioritou především kvůli kočárové dopravě. Velmi žádaní byli koně dovážení z Orientu, proto dovozy koní ze zahraničí pokračovaly. Za vlády Karla II. bylo dovezeno celé stádo arabských klisen (tzv. Royal Mares). Tyto klisny spolu se třemi zakládajícími hřebci založili plemeno anglického plnokrevníka.

Jedním ze zakládajících hřebců byl Byerley Turk. Tento turecký hřebec byl ukořistěn roku 1687 Robertem Byerleyem. Na konci 17. století byla Evropa napadána Osmanskou říší, tímto způsobem se do Evropy dostalo mnoho orientálních koní. Druhým hřebcem byl Darley Arabian, který byl roku 1704 dovezen z Aleppa v dnešní Sýrii. Posledním zakládajícím hřebcem byl Godolphin Barb, který se narodil v Jemenu, poté byl přestěhován do Sýrie, odkud byl odeslán jako dar Ludvíku XV. Ve Francii nebyl moc ceněn, byl dokonce používán jako tažný kůň. Z Francie byl přestěhován do Anglie Edwardem Cokem. V Anglii se stal jedním ze tří zakládajících hřebců anglického plnokrevníka.

Exteriér: Anglický plnokrevník má malou, ušlechtilou hlavu s jemným vzhledem, tváře nesmějí být masité a čelisti hrubé. Uši jsou dlouhé a pohyblivé, profil rovný. Velké nozdry umožňují maximální nádech, oči jsou velké s živým pohledem. Krk je vysoko nasazený, dlouhý a přechází ve výrazný kohoutek. Lopatky jsou dlouhé a šikmé. Typický je velmi hluboký hrudník, který dovoluje maximální rozpínání plic, což je pro dostihového koně klíčové. Hřbet je krátký a silný, záď je výrazně oslavená a silná. Typická je jemná až hedvádná srst.

Charakteristika: Anglický plnokrevník je velmi odvážný a temperamentní. Může však velmi rychle znervóznět, proto není vhodný pro začátečníky nebo netrpělivé a nervózní jezdce. Na druhou stranu lze však z anglického plnokrevníka udělat skvělého koně na klidné vyjížďky a to i po dostihové kariéře. Hlavním využitím anglického plnokrevníka jsou dostihy a to jak rovinové, tak překážkové. Dále bývá úspěšný v soutěžích military. Koně po dostihové kariéře bývají skvělými společníky na vyjížďky.

Zajímavosti: Jeden z nejznámějších anglických plnokrevníků byl kůň Eclipse. Byl to jediný kůň v historii, který nikdy nebyl v dostihu poražen. Během jeho tříleté kariéry běžel 25 dostihů a doběhl vždy první. Kariéru ukončil poté, když nikdo nechtěl přihlásit svého koně do dostihu, ve kterém běžel Eclipse, protože bylo jasné, že je předem prohraný. Poté, co Eclipse zemřel, bylo při pitvě zjištěno, že měl dvakrát větší srdce než ostatní koně. Eclipse byl prvním koněm, který se dostal do muzea.

Fotografie v tomto článku jsou použity s písemným souhlasem autora.

Původ: Blízký východ

KVH: 150 cm

Barva: bělouš, hnědák, ryzák, vraník

Arabský plnokrevník

Historie: Kdy se první arabský kůň objevil, není úplně známo. Beduíni jsou přesvědčení, že již 3000 let př.n.l. se po planetě proháněli první arabští plnokrevníci. Počátek jejich chovu však spadá pravděpodobně až do 18. století př.n.l. Arab pochází ze zemí blízkého východu jako je Egypt, Arabský poloostrov, Írán, Irák, Sýrie a Turecko. Díky pouštním podmínkám se z arabského plnokrevníka stalo rychlé, vytrvalé, odolné plemeno. Ve dvanáctém století se arabové začali dostávat do Evropy, kde se křížili se zdejšími koňmi. Arabskou krev nese snad každé plemeno koně na světě. Mezitím v Arábii pokračoval chov čistokrevných arabských plnorevníků a dodnes toto plemeno zůstává nejčistokrevnějším plemenem planety. V dnešní době jsou arabové chovaní v mnoha hřebčínech po celém světě, ale největší produkce čistokrevných arabských koní zůstává na blízkém východě, především tedy na Arabském poloostrově.

Exteriér: Arabský plnokrevník se svým vzrůstem řadí mezi malé koně, většina arabů jsou charakterizováni jako poníci. Povolená kohoutková výška je 144,2 až 152,5 cm a klasifikace poníka je do 148,5 cm. Charakteristickým znakem arabů je hlava. Arab má hlavu s výrazným konkávním (nebo-li štičím) profilem s nízko umístěnými velkými nozdrami. Uši jsou malé. Dalším typickým znakem arabů je mitbah, tedy úhel napojení hlavy na krk. Krk je elegantní a klenutý, ladně přecházející na vysoký kohoutek. Na lehce prohnutý hřbet navazují silná bedra a delší rovný kříž. Vysoko nasazený ocas arabové nosí obloukovitě vzhůru. Nohy arabů jsou suché a čisté s výraznými šlachami. Arab se objevuje ve spoustě zbarveních, nejčastěji jako bělouš, ryzák, hnědák, vzácně i vraník. Ohon a hříva bývají řidší.

Arabský plnokrevník

Charakteristika: Arabové jsou koně plní věrnosti a lásky, často si s člověkem vytvářejí silné pouto, čehož si cenili již původní beduínští jezdci. Jsou to temperamentní plnokrevníci s výbornou povahou a charakterem. V dnešní době se po sportovní stránce využívají především ve vytrvalostních dostizích (endurance), ale i v rovinových dostizích. Toto plemeno se moc nehodí do parkurů a drezur, ale i zde na nižší úrovni můžeme araba potkat.

Arabský plnokrevník

Zajímavosti: Kvůli své kráse se často stává námětem různých uměleckých děl, ať už se jedná o výtvarné umění ve starověku či středověku nebo i v moderním umění. Často se objevuje i ve filmech (Černý hřebec, Ohnivý oceán,...)

Fotografie v tomto článku jsou použity s písemným souhlasem autora.

Všechny texty a fotografie s podpisem www.equos.cz použité na tomto webu jsou mé vlastní a jsou chráněny autorským zákonem. Jejich použití na jiných webech bez mého písemného souhlasu není možné.