Podrobnosti

Zobrazeno: 6642

Původ: Portugalsko

KVH: 152 - 162 cm

Barva: Bělouš, grošák, hnědák, vzácněji plavák morušového odstínu

Historie: Lusitánský kůň je svým vzhledem velmi podobný andaluskému koni. Až do poměrně nedávné doby byla obě tato plemena považována za jediné plemeno. Teprve až v roce 1966 byly založeny dvě nezávislé plemenné knihy – plemenná kniha andaluského koně a plemenná kniha lusitánského koně.

Chov koní na Pyrenejském poloostrově měl svou tradici ještě před příchodem Maurů, chovali se tu primitivní iberští koně. Po příchodu Maurů v roce 711 byli tito primitivní koně zušlechťováni arabskými plnokrevníky a berberskými koňmi. Právě od těchto koní získali lusitáni a andalusané vysokou akci nohou. V době baroka byly rozlišovány dvě skupiny lusitánů - genetti a villanos. Genetti byli krásní a harmoničtí koně, o něco menší než villanos. Villanos byli větší a robustnější a byli využíváni na práci. Lusitáni se chovali v mnoha barvách, což bylo oblíbené především u šlechty. Šlechtici se vždy chtěli ukázat s něčím neobvyklým.

V průběhu napoleonských válek byl chov na pyrenejském poloostrově zdecimován, proběhly neúspěšné pokusy o obnovu chovu pomocí hannoverských koní, anglických plnokrevníků a normanských koní. Úspěšná regenerace plemene se povedla až díky španělským andalusanům Pura Raza Espaňola.

Sami lusitáni měli vliv na vznik mnoha plemen například amerických westernových, evropských lipicánů a kladrubáků.

Exteriér: Lusitánští koně mají čistou, ušlechtilou hlavu s malýma ušima. Profil je rovný nebo mírně klabonosý. Typickým znakem je krátký, svalnatý a silný klenutý krk, který přechází v silné plece, které podporují vysokou akci, tolik typickou pro toto plemeno. Nohy mají relativně dlouhé a svalnaté předloktí. Hřbet je středně dlouhý a přechází v silnou a typicky skloněnou záď, díky které se tito koně zcela přirozeně podsazují.

Charakteristika: Lusitánští koně jsou temperamentní, jemní a vnímaví. Díky své inteligenci, odvaze a obratnosti jsou výbornými koňmi pro býčí zápasy. V Portugalsku je ostudou, když se kůň při zápase zraní, proto jsou tito koně velmi dobře vycvičeni a mají skvělou schopnost samostatně manévrovat ve styku s býkem. Dříve byli využíváni jako rychlí a obratní vojenští koně, čímž nahradili středověké těžké rytířské koně. Dnes se používají k výcviku pro vysokou školu, v drezurách (kde ale nemohou konkurovat holandským KWPN) a ve working equitation, pro kterou se skvěle hodí.

Zajímavost: Podobným plemenem je hispanoarab. Vznikl křížením lusitána a arabského plnokrevníka. Jedná se o velmi ušlechtilého jezdeckého koně. Z obou plemen si vzal to nejlepší. Hlava se jasně arabského typu, záď však převzal od lusitána.

Podrobnosti

Zobrazeno: 6894

Původ: Shetlandské ostrovy

KVH: 101 cm

Barva: Velmi proměnlivá (nejvíce vraníků, ale běžní jsou i hnědáci, ryzáci, bělouši i oba typy strakošů)

Historie: Původ shetlandského poníka je nejistý. Ponyové se na Shetlandských vyskytovali již v době bronzové. Přišli sem pravděpodobně ze Skandinávie a to již před 10 000 lety, kdy prostor mezi Skandinávií a Shetlandskými ostrovy ještě nebyl zalit mořem. Shetlandské ostrovy jsou velmi nehostinným místem, o čemž svědčí i to, že jsou na stejné zeměpisné šířce jako například Grónsko. Na shetlandských ostrovech nerostou stromy, nýbrž pouze zakrnělé vřesy. Na vrstvičce kyselé půdy rostou pouze tuhé traviny. Ty, spolu s chaluhami, patřili k hlavní složce potravy shetlandského poníka.

Exteriér: Charakteristickým znakem shetlandského poníka, kromě jeho výšky, je hustá srst, hustý ohon a hříva. Uši i nozdry jsou velmi malé, aby nedocházelo ke zbytečným ztrátám tepla. Krk je velikostí přiměřený k velikosti poníka, je silný a svalnatý. Především hřebci mívají na krku mohutný hřeben. Shetland má silné šikmé plece a hluboký hrudník. Prsa jsou široká, nikdy ne úzká. Hřbet je krátký, ale velmi silný, charakteristická jsou velmi svalnatá bedra. Záď je silná a široká. Nohy jsou krátké s výraznými klouby. Kopyta jsou z tvrdé modré rohoviny. Spěnky mají normální sklon. Srst se mění v závislosti na roční době. V zimě se hustota srsti zdvojnásobí.

Charakteristika: Shetlandský pony je nesmírně odolný, což je způsobeno především nehostinným prostředím Shetlandských ostrovů. Prostředí Shetlandů ovlivnilo i chody poníka. Krok je velmi jistý s vysokou akcí.

Dříve se shetlandi používali jak v tahu, tak k jízdě i jako soumaři. I přes svůj velmi malý vzrůst dokáží unést dospělého muže a utáhnout vagón s uhlím, proto se hojně užívali v dolech. V dnešní době jsou oblíbení jako poníci pro děti v ponysportu. Jsou inteligentní, ale umí být i tvrdohlaví.

Fotografie v tomto článku jsou použity s písemným souhlasem autora.

Podrobnosti

Zobrazeno: 5994

Původ: Německo

KVH: okolo 165 cm

Barva: Všechny základní barvy

Historie: Koně byli v Porýní chováni již od dob Římanů. Chov vzkvétal hlavně v dobách vlády Karla Velikého, který vydal přesné předpisy pro chov koní. Úpadek nastal až kvůli Velké francouzské revoluci a napoleonským válkám. V roce 1876 vydal „Zemědělský spolek pro rýnské Prusko" nařízení, že smysl má chovat pouze těžké chladnokrevníky, kteří by mohli být využíváni k práci. Až do druhé světové války chov chladnokrevníků v Porýní vzkvétal, úpadek nastal až po válce. Paradoxně tento úpadek pomohl ke vzniku rýnského teplokrevníka. Chovatelé využili lehčích jedinců rýnského chladnokrevníka a vytvořili lehčího jezdeckého koně. Velký podíl na vzniku nového plemene měl trakénský, vestfálský a hannoverský kůň.

Exteriér: Rýnský teplokrevník má jemnou, ušlechtilou hlavu s inteligentním výrazem. Oči jsou menší, jasné a živé. Kratší a většinou klenutý krk přechází v silné plece. Trup je silný a mohutný, záď většinou strmá a slabší. Spěnky jsou strmé a dlouhé. Kopyta jsou velmi kvalitní a bez rousů.

Charakteristika: Rýnský teplokrevník je proslulý svými ladnými chody, které získal díky křížení s trakénským koněm. Dále se vyznačuje vyrovnaným a klidným temperamentem a milou povahou. Nejčastěji je využíván jako kůň na rekreaci. Dále může najít uplatnění v nižších drezurách nebo nižších parkurech, případně v nižších soutěžích military.

Zajímavost: Jedná se o jedno z nejmladších německých plemen, uznáno bylo teprve v 70. letech minulého století.

Podrobnosti

Zobrazeno: 8750

Původ: Anglie

KVH: 160 – 180 cm

Barva: vraník, hnědák (více odstínů), bělouš

Historie: Předkem shirského koně je tzv. Great Horse (Velký kůň). Toto plemeno přivezl do Anglie v 11. století Vilém Dobyvatel. Tento kůň měřil okolo 160 cm v kohoutku, což v této době bylo opravdu hodně. Vyznamenal se především jako válečný kůň. Později byl křížen s koňmi frískými, vlámskými a belgickými. Název shirský kůň se poprvé objevil v 16. století. Poprvé jej použil nejspíš Jindřich VIII., podle The British Midlands shires, což jsou hrabství ve střední Anglii, kde se plemeno chovalo (shire = hrabství). V roce 1876 vznikla Cart Horse Society, což byla společnost zabývající se chovem shirského koně. V roce 1884 byla tato společnost nahrazena společností Shire Horse Society, čímž se definitivně stvrdil název shirský kůň. Počty shirských koní se postupně zvyšovaly, největší nárůst byl zaznamenán v první polovině 20. století, kdy byli vyváženi i na americký kontinent. Během druhé světové války se jeho počet výrazně snížil, plemeno však nevyhynulo a dnes se jeho počty znovu zvyšují.

Exteriér: Hlava je štíhlá, s přiměřenou délkou s klabonosým profilem. Shire má velké výrazné oči s laskavým výrazem a dlouhé špičaté uši a široké čelo. Krk je spíše delší než u jiných tažných koní a mírně klenutý a přechází v široké, kulaté plece. Hřbet je velmi dobře osvalený a krátký. Záď je široká a skloněná. Nohy jsou čisté, délka holeně dosahuje až 30 centimetrů. Spodek nohou je pokryt hustým rousem.

Charakteristika: Shirský kůň patří mezi největší plemena koní, nezřídkakdy svou výškou dosahuje i 180 cm. Shire má živý temperament, ale zároveň velmi laskavou povahu. Je odvážný, pracovitý a vytrvalý. I přes svou mohutnost s ním mohou pracovat i děti, protože má skvělou povahu.

Využití: Dříve se používal hlavně jako vojenský kůň, později začal být hojně používán v zemědělství. Tahal zemědělské povozy, svážel dřevo, tahal železniční vagony i vozíky s uhlím, často také tahal pivovarské vozy. Dnes jej již nahradila mechanizace. Po velkém snížení počtu shirů během druhé světové války se v šedesátých letech znovu začal těšit oblibě a dnes jej můžeme vidět na mnohých přehlídkách a výstavách nebo v pivovarech, kde tahají pivovarské vozy.

Fotografie v tomto článku jsou použity s písemným souhlasem autora.